Vítej poutníku...

levy Vlkodlačí rodinapravy


Rytíř mířil přes Malé louky, pak dále přes Les černých bříz až do Athoru. Před vjezdem do lesa potkal farmáře.
"Ta cesta je špatná, vznešený pane," řekl mu farmář.
"Vede do Athoru nebo ne?"
"Jo, vede, ale to nemyslím. Ta cesta je pro pocestné špatná. Pane, měl byste se vrátit do Albirea, odsud na sever do Gver Graenu a pak jižní cestou do Athoru."
"Tudy je to ale mnohem kratší," namítl rytíř.
"Je to ale nebezpečné, pane," odvětil farmář.
"Jsou tam lupiči?"
"Někteří říkají, že ano, ale žádného nikdy nechytli. Lidi tam prostě mizí jen tak beze stopy. Může to samozřejmě dělat cokoliv, ale mi jí říkáme Kharova cesta."
"Myslíš, že tam pocestné chytá sám Khar?" zeptal se posměšně rytíř.
"No, já vám řekl svoje. Dělejte, jak chcete, ale já vás varoval."
Načež rytíř pobídl koně a vjel pod koruny mohutných stromů v Lese černých bříz.

* * *

Cesta vedla podél řeky a potom nahoru nad skalnatou rokli. V zatáčce se zužovala, napravo byl ošklivý prudký svah a nalevo skalní stěna. Z pukliny vyskočili na jezdce čtyři muži s úmyslem shodit jezdce. To se jim povedlo a rytíř se skutálel po svahu. Ostré kameny několikrát prorazili rytířovo brnění, takže do řeky pod svahem dopadl mrtvý. Ještě chvíli se ozývali skřeky a vytí, a pak se krajina zase ponořila do ticha.

Vše začalo před dvaceti lety, když se Mamao v Džungli padlých stromů nakazil lykantropií a stával se z něj vlkodlak. Musel opustit svůj domorodý kmen, spolu s ním opustila kmen i jeho žena Katemala. Putovali dálavami za štěstím, neznalý místních zvyků. Až došli do Athoru. Zde Katemalu zavřeli do vězení za žebrání. Mamao ji dopomohl k útěku. Když opouštěli ve spěchu město, zasáhl Katemalu otrávený šíp. Aby přežila, musel ji Mamao nakazit lykantropií. Úkryt našli až v jedné jeskyni v Lese černých bříz. Zde žijí, Katemala porodila několik dětí. Bratři a sestry v ytvářejí krvesmilné svazky, a tak se rodina rozrůstá.

Rodina teď má čtrnáct členů, pět mužů, šest žen a tři děti. Jejich vůdce je od začátku už padesátiletý Mamao, jelikož je nejsilnější člen smečky. Všichni z rodiny se živí jakýmkoliv masem, ale nejraději mají lidské maso. Pokud možno ještě teplé maso nebo ještě lépe živé maso. Už celé roky přepadávají, zabíjejí a požírají poutníky. Napadají s zuřivostí vlků všechny nepříliš silné poutníky, kteří si krátí cestu přes les. Jejich útoky jsou rychlé a překvapivé, že zatím nebyl nikdo ze smečky vážněji zraněn. Přepadený se většinou nezmohl na odpor nebo začít utíkat. A když ano, tak to je pro smečku radost. Berou to jako hru a až je přestane bavit, oběť zabijí. Jen kdyby narazili na tuhý odpor, tak by se stáhli a čekali by až se karta obrátí.

Jejich doupě nikdy nikdo nenašel, není ani divu. Je dobře skryto ve skalním bludišti nedaleko cesty a na jeho vchod nezasvítí slunce, jak je rok dlouhý. Ale vlkodlakům to nevadí, jelikož vidí v noci stejně dobře jako ve dne. Vevnitř to páchne a je tam vlhko. Někde visí rozčtvrcené lidská těla, po zemi se povaluje několik lidských kostí a lebek. A do toho ještě věci, které měli poutníci u sebe. Všude ve vzduchu si tu poletují hejna masařek. A ještě: těch pár statečných, kteří se vydali skoncovat se zlem v lese, už nikdo nikdy neviděl. Jakmile vstoupí do skalního bludiště je mrtvý, alespoň do teď to platilo.