Vítej poutníku...

levy Výprava na Krakor pravy

Dobrodruzi už pomalu přestávali počítat dny, které strávili ve vězení. Ač tam nepobyli déle než alden, jim to přišlo jako věčnost. Konečně jednou pro ně poslal starosta, aby si s nimi promluvil. Uvítal je na radnici u plného stolu jídla a pití. Když se postavy najedli, omluvil se za průtahy a chtěl, aby od něj přijali zaslouženou odměnu, jelikož se v domě Davida Bruna už nic nenormálního neděje. Každý dostal 20 zlatých a hezký náramek, když si postavy nasadili náramky, chování starosty se rapidně změnilo. Řekl jim, že ví o jejich problémech v Tiché, ale to neznamená, že je tam pošle. Že pro ně má jiné využití.

Po postavách chtěl, aby vyčistili od nestvůr zříceninu hradu Krakor. Poslal tam tři muže a vrátil se jediný se zprávami o harpyjích, které se tam usídlili. Navíc musí zmapovat podzemí, které je pod Krakorem. A ještě dodal, že mají tři aldeny na splnění úkolu a na návrat do Tabitu. Můžou využít informace z knihovny, jestli hřejí. Barbara se tam vydala a zjistila, že harpyje jsou napůl ženy a napůl ptáci, kteří oběť přilákají svým líbezným hlasem, a pak ji sežerou.

Další den ráno vyrazili dále na sever do Potůčků, kde se chtěli doptat dále na cestu na hrad, který měl ležet v Tabitských vrších. Cestou potkali potulného hobitího kupce Kumšta, který prodal Sigurdovi za 15 zlatých dřevětý meč s tím, že je to zakletý mocný krvavec. V Potůčcích se příliš nezdrželi, jen na noc, cestu zjistili rychle, jelikož jí před nimi použili ti tři z Tabitu. Další noc strávili někde ve vrších. Do jejich tábora přišel mohutný barbar a bez ptaní si k nim přisedl. Chvástal se, že sám zabil 5 skřetů na jednou. Janek s Barbarou jen přikyvovali, ale Sigurd se ohradil, že to není možné. Chvíli vypadalo, že ho barbar zabije, ale pak se rozesmál. Řekl Sigurdovi, že má pravdu a kuráž. A tak se postavy dozvěděli mnoho užitečných informací o skřetech než se odebrali do přikrývek.

Ráno bylo sychravé a po barbarovi ani památky. Dnes v noci se začali zdát sny točících se okolo Krakoru. I tak si postavy sbalili a vydali se další cestu. Dopoledne se jim na skále nad potokem ukázal Krakor v celé své kráse. Nebyl tak zchátralý, jak očekávali. A bylo na čase vymyslet taktiku, kterou použijí na harpyje. Sigurd navrhoval ucpat si uši, ostatní nebyli proti, ale nevědělo se čím. Kromě Sigurda, který si od uší kapal vosk (blbec), se ostatní spoléhali sami na sebe. A tak se vydali zarostlou strání nahoru k hradu.

Prošli polorozpadlou bránou a ocitli se na prvním nádvoří, po harpyjích ani stopy, a tak šli na druhé nádvoří. Najednou se z rozpadlé věže ozval přenádherný zpěv. Janek se rozběhl rovnou ke zdroji. Barbara musela myslet na to nejhezčí, co zažila, ale přestal ji zpěv lákat. Přesto se spolu se Sigurdem rozběhli k věži. Janek už lezl po zchátralých schodech nahoru, kde seděli dvě harpyje. Sigurd vystřelil z luku a Barbara vyslala kouzlo. Janek se už přiblížil k harpyjím na dosah. Obě harpyje vzlétli jedna zraněná a druhá narazila do Janka, který ztratil rovnováhu. Sigurd znovu vystřelil a sestřelil raněnou harpyji na zem. Barbara ošetřovala Janka, který po pádu nevypadal moc dobře, a Sigurd se vydal prohlídnout sestřelenou harpyji a přitom si vyndal vosk z uší. Harpyje ležela mrtvá mimo hradby, když k Sigurd přišel. V dílce uviděl, jak se vrací druhá harpyje. Vystřelil po ní, ale minul. Místo toho ho uchvátil její zpěv, rozběhl se k ní nedbaje srázu. Dopadl na skalní balkón a harpyje k němu doletěla. Projel jím strach, když se jí kouknul do krutých očí. Během toho Barbara uslyšela Sigurdovo volání o pomoc. Neváhala a vydala se mu na pomoc. Viděla, jak se harpyje sklání nad bezmocným Sigurdem. Nenapadlo jí nic chytřejšího než skočit na harpyji z výšky. Zlomila sice harpyji vaz, ale sama se také pořádně potloukla. Když se nakonec všichni pořádně zranění vrátili na první nádvoří hradu, rozhodlo se, že s podzemím počkají až se alespoň trochu vzpamatují.

Tak minulo pět dní a Krakor byl stále bezpečný, avšak po vchodu do podzemí ani stopa. Až zrak dobrodruhů padl na zasypanou hradní studnu. A skutečně, byl tam tajný vhod do podzemí. A postavy se tam vydali s tím, že to bude jen formalitka. Objevili mučírnu a několik pastí na cestě než se dostali do staré knihovny, do které procházelo světlo skalník světlíkem. Bylo tu okolo stěn několik regálu se starými svitky, zrcadlo a křeslo. V křesle seděl stařík se šedou kůží, a mečem na kolenou. Vyzval postavy, aby odešli. Ale to oni nemohli, jelikož by nesplnili úkol. A tak začal boj, stařík se zdál magií i zbraněmi nezranitelný, až Barbara použila zrcadlo. Jakmile na staříka dopadl sluneční paprsek, rozpadl se v prach. Ani Sigurdovi, kterého stařík škrábl nebylo nejlépe, a tak se vydal na povrch. Barbara s Jankem pokračovali dál. Za knihovnou už byla jen jedna místnost s 9 hroby. Jeden se pokusili otevřít, ale zamotala se jim tak hlava a udělalo nevolno, že místnost rychle opustili. Když vyšli na denní světlo nad Barbařinou a Jankovo hlavou byl černý mrak. Barbara omdlela vyčerpáním, když se jí konečně podařilo mraky zničit. Pobyli na Krakoru ještě dva dny, a pak se vydali na zpáteční cestu.

Do Tabitu dorazili v pořádku a ubytovali se zde. S návštěvou starosty nijak nespěchali, protože jim zbývalo ještě několik dní. Během té doby ve městě zahlédli Bakůnka, což se nepotěšilo. Na radnici došli po třech dnech od příchodu do města, starosta je už netrpělivě čekal. Když mu ukázali mapu podzemí a různé části harpyjí, uvěřil jim. Zavolal kouzelníka, který náramky sundal, to byla jediná možnost, jak se jich zbavit. Jakmile odešel začali sluchové nosit jídlo. Dobře se jim jedlo, pilo, dobře se jim se starostou klábosilo, když najednou se dveře rozrazili a v nich stál ...