Vítej poutníku...

levy Andrea Do'Urden pravy

ruze Andrea zemřela při dobrodružství Prsten. Vlastně až po něm a nebo vlastně ani nezemřela. Její mysl byla ovládnuta mocí temného boha Gorwanda. Její tělesná schránka je stále v přírodní úrovni, ale je bez duše. Takový krutý osud potkal Andreu, krutou vražedkyni.
Rasa: Člověk žena
Povolání: Zloděj
Úroveň: 8
Hráč: Roman
andrea

Venku zuřila bouře, kterou snad nikdo v kraji nepamatoval. Všude byla tma, občas přerušená bleskem, z domů se ozývali tiché modlitby lidí ke svým bohům. Pouze na hradě Krakoru v nejvyšším patře hradní věže se svítilo. Místnost, v které byl klid, ozařovala pouze dohasínající svíčka. Klid v místnosti občas přerušila dívka, když se spokojeně převalila na druhý bok. Byla nádherná, může jí být tak 25 let. Vypadá úplně bezbranně. Přikrytá je pouze prostěradlem, a v obličeji blažený výraz. Asi se jí něco hezkého zdálo.

Už se druhý den trmácí přes pláně, ale jí to nevadí. Je maličká holčička a je ráda, že je blízko otce. Že má někoho, kdo jí tady pomůže. Pobíhá okolo otce i okolo jejich koně, který je obtěžkán nákladem kůží. Otec se na ní občas mile usměje, je jí nádherně. Když už jí bolí nožičky, tak jí otec vyzvedne na hřbet koně, aby si odpočala. A sluníčko pořád svítí. Ale najednou se začíná od obzoru přibližovat mrak zvířeného písku.

Najednou dívce ve tváři ztuhnou snad všechny svaly. Začne rychleji dýchat a na obličeji se objeví první kapky potu.

Mrak se stále přibližuje, a teď už se v něm dají rozeznat obrysy šesti jezdců. Blíží se. Obraz se rozmazává pod přívalem slz. Poslední otcovo objetí. Vše se děje rychle, holčička pouze ví, že něco není v pořádku. Najednou ji někdo zvedne za ruku do sedla a jedou pryč odtud. Oči už zcela zalily slzy, cítí pouze pach mužského potu a pach koní.

Dívka se potí a hází sebou po celé posteli.

Nějaká dřevěná vesnice, všude jsou koně, lidi. K holčičce se chovají povýšeně. Musí ze sebe dělat šaška, aby tu přežili. Stejně staré děti se jí straní, plivají na ní, něco pokřikují, a když se jim snaží utéct pronásledují jí. Dostává málo najíst, proto začíná krást. Pracuje jako služka u jednoho muže v rodině. V rodině jí mají celkem rádi, protože si ze sebe neustále dělá srandu, ponižuje se…

Dech dívky se zklidnil a zároveň sebou přestala házet. Náhle však jako by do celého těla dostala křeč.

…ale pak to přijde. Ten osudný den. Holčička dospěla a je z ní mladá dívka. Už delší dobu prší a ve vesnici není co jíst. K dívčině smůle přijede do vesnice potulný čaroděj a vymění jí za jídlo! Pak se obraz zase zamlžuje a vystupují z něj pouze některé scény. Čaroděj na ní zkoušel svá kouzla a to ne vždy úspěšně. Někdy zvracela celý den, jindy se celá zmenšila či usnula na dva dny. Obraz se opět zostřuje při útěku dívky od čaroděje.

A další vlna hrůzy a děsu proběhla dívčiným tělem.

Poprvé za celý svůj život teď žila svobodně, v Koru. Ale skutečný svět ji rychle připravil o iluze. Neměla peníze, nic neuměla, takže ji nikdo nezaměstnal, žila v bídě na pokraji smrti. Musela krást, a když bylo nejhůř nabízela i svoje tělo. To ale neuniklo korským pasákům, a tak než bys řekl švec, unesli ji do svého hampejzu. Zde se ji muži zprotivili, přičichla k alkoholu i k drogám a život se jí hroutil. Další chuť do života ji dal Ndangawin kněz, stala se její pevnou věřící a získala tak nový způsob života. Začala si střádat peníze na útěk z Koru, který se jí nakonec povedl.

Najednou jako by se celé tělo uvolnilo, jakoby se do ní vlil klid a mír. Do tváře se jí vrátil úsměv a nevědomky šáhla rukou na amulet, měla zavěšení okolo krku a na který nedala dopustit.

Něco neviditelného a nepoznatelného ji táhlo do Červeného lesa. Věděla, že tam žijí elfové, a že nemají zrovna v lásce lidi jako je i ona. Ale přesto se tam vypravila, chtěla se od těchto moudrých tvorů dozvědět, co znamená její jediná vzpomínka na minulost - amulet. V lese prožila několik let, ale příliš se toho o amuletu nedozvěděla. Jen jedno je jisté, byl vyroben zde, protože ten strom roste pouze tady. Pobyt v lese ji ale změnil spíše psychicky, vzpomíná. Předtím neznala cenu života, řídila se horlivě tím, co jí Ndangawin kněz řekl, ale teď to bylo jiné. Zjistila, že pravda Ndangawy není úplná a v něčem je úplně opačná. Les ani elfové její víru sice nezměnili, ale dali ji další rozměr. Pak nastal čas loučení, něco v ní táhlo zpět do civilizace, někam jinam…